Jiří Grund - fotograf

Na dnešním Balkáně nalezneme poslední kouty člověkem nedotčené přírody v Evropě. Zvláště hraniční oblast mezi Albánií a Černou Horou skýtá krásnou horskou krajinu daleko od přeplněných pláží. S kamarádem Vlastou Pilousem jsme se rozhodli vydat do oblasti zvané Prokletije přes Srbsko, kde jsem strávili po celodenní jízdě z Čech první noc v pravoslavném klášteře Crna Reka. Mniši nám po prohlídce sami ochotně nabídli stravu i ubytování. Trochu jsme se báli ceny, ale ráno nám bylo řečeno, že jsme prvními českými hosty a u nich se nikdy nic neplatí. Ještě jsme stačili vyslechnout kázaní představeného kláštera poutníkům a udělali si obrázek o srbském pohledu na svět. Tento pohled byl formován po staletí trvajícím ohrožení a dlouhou okupací ze strany Osmanské říše, kdy jedinou nadějí, po likvidaci místních elit, byla pravoslavná církev.Být Srbem tedy znamená vyznávat pravoslaví a pokud tomu tak u někoho není, tak přestává být příslušníkem tohoto národa.Konečně jsem trochu pochopil, proč spolu začátkem devadesátých let bojovaly národy, v jejichž řeči a kultuře jsou menší rozdíly než mezi Čechy a Slováky. Přesto místní lidé byli neskutečně pohostinní a opět by se nejraději poděli o to málo, co mají. Poprvé jsem cítil opravdu upřímnou slovanskou vzájemnost, protože pokaždé, když jsme řekli,že jsme z Čech, tak byli všichni úplně nadšení a projevovali nepředstíranou radost. Jen jsem doufal,že nepojedou oni k nám, protože tuto náklonost jim náš národ jistě nebude opětovat.

Naše vlídné přijetí skončilo přejezdem albánské hranice, kdy k rozdílné mentalitě přibyl problém s jazykem. Přesto jsme dorazili do cíle, jímž byla vesnička Tethi v podhůří nejvyšší albánské hory Maja e Korabit (2764m). V této idylické vesničce připomínající vinicemi pod zasněženými horskými štíty jižní Švýcarsko jsem zažil kulturní šok. Vedle každého stavení stojí obranná věž, do které se schovával před vendetou živitel rodiny poté, co zabil třeba při hádce v hospodě někoho z obyvatel sousedních domů. Potom tam čekal ozbrojen měsíce či roky a jeho rodina, tedy hlavně žena, se mezitím musela starat o hospodářství sama, dokud někdo nezastřelil jeho osobně či jiného mužského příbuzného z jeho rodiny. Tento podivuhodný institut byl bolševickým režimem Envera Hodžy zrušen, což byl jeden z mála kladů jeho vlády, po které zůstala, kromě obskurních bunkrů, jen nejchudší země v Evropě. V současné době velká část populace pracuje v západní Evropě a svoje příjmy posílá zpátky do Albánie, takže můžete v zapadlé vesničce vidět i velmi výstavní domy a z vozů téměř jen samé mercedesy různého stáří.