Bhútán 2006
V této galerii přináším fotografie z malého himalájského království Bhútánu. Tato málá země vklíněná mezi Tibet a Indii si jako jedna z mála uchovává svoji původní kulturu vycházející z tibetské formy budhismu Drukpa-Kagjü. V této souvisloti si vzpomínám na reakci mého spolužáka během přednášky o budhismu, kdy položil vcelku logický dotaz: "Proč se mám chovat ke všem lidem dobře, když většina se tak nechová? Vždyť budu za hlupáka." A poté navštívíte takovou zemi jako Bhután, kde nemají ani policii (vše si řeší v komunitě mezi sebou), jejich král rozdává novomanželům svoji půdu, aniž by bylo potřeba našeho Lex Schwarzenberg nebo jiné formy pozemkové reformy a při napadení země indickými separatisty leží s vojáky(armáda má 5000 mužů) v první linii. Králova vize, že jejich země neměří svůj úspěch podle hrubého národního produktu, ale podle hrubého národního štěstí, zní pro naše uši jako utopie. Jenže to utopie tak úplně není, pokud máte a všichni kolem vás ve své mysli budhistické vidění světa. Tato země se pečlivě chrání svoji kulturu před vnějšími vlivy. Turisté mohou přijet jen v omezeném počtu a za každý den pobytu platí desítky dolarů vládě jen za možnost dýchat místní vzduch. Takto získané prostředky vláda investuje do školství (nejhonosnější budovou ve vesnici je vždy škola) a do zdravotnictví, kde pracuje mnoho lékařů ze zahraničí. Horolezectví je v Bhútánu zakázáno, protože duchové, kteří v horách sídlí nesmí být rušeni. Takže žádný bhútánský vrchol ještě nebyl slezen. I když jeden takový pokus v padesátých letech minulého století proběhl. Armádní tým se pokusil vylézt na posvátnou horu Jhomolhari (7314m) a věřte nebo ne, počasí se tak zkazilo, že málem všichni přišli o život. Další pokus se již logicky nekonal.
Samotnou kapitolou je bhútanská příroda. Nenajdeme zde sice žádnou osmitísícovku, ale i tak vás na první pohled ohromí monumentálnost místních hor, na jejichž úpatí mezi obrovskými jehličnany rostou pestrobarevné rododrendrony, na loukách se pasou stáda jaků a na vrcholech, téměř plující v nebi, stojí bílé kláštery, kde v ústraní meditují mniši. Tato přírodní harmonie jakoby se přelila i do myslí místních lidí. Takový klid, otevřenost a vyrovnanost jsem na svých cestách u žádného jiného etnika nezažil. Jistě to není tím, že by život ve výškách přes 3000 m.n.m byl nějak jednoduchý. Právě naopak, ale tito lidé zjevně pochopili kde hledat štěstí a hlavně to pochopili i ti, co tento malý národ vedou. Škoda, že se sem nedá odstěhovat, protože Bhútán si i imigraci přísně chrání. Tak nám nezbývá než se o to samé pokusit u nás doma...
